Karen Horneyová analyzuje fenomén neurotické pýchy

Karen Horneyová: Neuróza a lidský růst
Karen Horneyová: Neuróza a lidský růst

Jméno německo-americké psychoanalytičky Karen Horneyové (1885-1952) u nás mezi laičtějšími zájemci o psychoanalýzu nepatří k těm notoricky známým – ačkoliv by tomu tak dnes už správně mělo být. Horneyová nebyla z generace přímých Freudových „žáků“ nebo „pokračovatelů“, byla trochu mladší, a tak si vysloužila jedno z čelných míst až v další, meziválečné generaci analytiků, která dovedla do důsledků revizi původně Freudem striktně načrtnutých postulátů jeho metody. Horneyová odmítla freudovské vysvětlení nevědomého lidského jednání pudovými, sexuálními pohnutkami a široce rozpracovala svou koncepci, v níž na místo rozhodující hybné síly dosadila narcistickou pýchu. Její kniha Neuróza a lidský růst (přeložila Kateřina Klapuchová, vydal Triton), jež toto pojetí vykládá, patří mezi klíčové texty psychoanalýzy dvacátého století, přestože prvně vyšla už před padesáti lety.

Čtenář, který svou základní představu o psychoanalytické metodě čerpal třeba z Freudových zasvěcovacích Přednášek k úvodu do psychoanalýzy, nebude nad knihou Horneyové věřit vlastním očím. Z Freuda tam nezůstal kámen na kameni: jinak jsou definovány příčiny neuróz, jejich průběh i metody terapie. Neuróza vzniká nikoli z ambivalence pudového vkladu, ale rozhodují kulturní podmínky, v kterých se jedinec narodil a vyrůstal; fatálním okamžikem je frustrace plynoucí z prožitku sociální izolace v nejranějším věku. Tam, kde není možnost uspokojit představy o sobě samém a o své roli reálným způsobem, nastoupí fantazie: neurotik vytváří svůj idealizovaný sebeobraz a rozostří (tím zároveň ztíží) svůj kontakt s realitou. Napříště už pro něj bude téměř nemožné nejen reálně vidět sebe sama, ale hlavně splnit všechny grandiózní požadavky, jež mu jeho idealizované já ukládá: Horneyová pro tyto případy používá termín honba za slávou a celkem přesvědčivě ho definuje i ilustruje kazuistikami. Kapitoly, v kterých vysvětluje, jak se neurotikův život mění ve štvanici, v níž je lovcem i lovenou zvěří současně, vyznívají velice přesvědčivě.

Sám o sobě takto vzniklý vnitřní neurotický konflikt představuje vážnou poruchu; člověk prostě ztratí kontakt se svým opravdovým „já“, přijde o duši. Na místo klidné „energetické výměny“ nastoupí vnitřní diktát neurotické pýchy. Cosi člověka „nutí“, aby místo normální existence neustále přesahoval sebe sama – donekonečna, neuspokojitelně, tedy s prognózou dřívějšího či pozdějšího propuknutí krize. Teze o neurotické pýše a jejích důsledcích představují jakousi centrální tezi knihy Horneyové; od ní autorka odvíjí své představy o terapeutickém řešení.

Horneyová je suverénní analytička i autorka, což má ale i svůj rub; někdy jako by podléhala svým vyjadřovacím schopnostem a nechala se unášet vůlí k definování skutečnosti tak, že se sama odpojí od reality. Nesporně je velmi pozorná a vnímavá ke skutečnosti, nechybí jí intuice. Přesto jako by skutečnost, o níž píše, jenom popisovala a neměla ji prožitou – což jediné by ale legitimovalo platnost jejích závěrů. Její přílišná intelektuálnost se projevuje všude tam, kde Horneyová klasifikuje pozorované jevy – a činí to velmi často, její závěry skoro vždy končí v typologii. Pak je zajímavé, jak často se jí neurotické příznaky, typy charakterových vad, možné způsoby léčby atd. zobrazují vždy ve formě tří skupin – což sotva vypovídá o stavu objektivní skutečnosti, která není uspořádána do triád, ale spíš o všudypřítomnosti autorčina vlastního, ambiciózního myšlení, které tuto skutečnost organizuje. Kniha prostě působí dojmem, že Horneyová ze sebe a ze své vlastní energické povahy vnášela do popisovaných jevů vlastnosti, jež tam předtím nebyly a patrně tam ani nepatřily. Pudový redukcionismus, který vyčítá Freudovi, Horneyová tedy pouze nahrazuje redukcionismem jiným, ještě přísnějším – a lze tedy sotva čekat, že by její závěry měly jejich univerzální platnost. Jako intelektuální cvičení tedy tato kdysi proslulá kniha zaujme i nyní, její konkrétní význam pro dnešní terapii se však jeví problematicky.

Pavel Kosatík

(Vyšlo v Nových knihách č. 36/2000)

Share Button