V nakladatelství TORST právě vyšla kniha Slovenské století. “Je mně v Česku politicky trochu dusno, a tak píšu o Slovensku,” píše autor v předmluvě. V knize Slovenské století sleduje vývojový oblouk, jaký slovenská společnost opsala v letech 1918–1998, a dochází k závěru, že Slováci svůj historický čas nepromarnili. Začínali z mnohem horší startovní pozice než Češi, jejich veřejný a politický život nejenže neměl strukturu, ale téměř neexistoval. Na konci 20. století se však tato nedlouho předtím téměř neexistující společnost dokázala sjednotit a zbavila moci nedemokrata s diktátorskými ambicemi.
Slovenské století je knihou i o společných česko-slovenských dějinách. Český čtenář v ní najde odpovědi na otázky, jaké síly utvářely konkrétní podoby česko-slovenského soužití i jaká je česká odpovědnost za to, že společný život v jednom státě skončil neporozuměním.
„Myslím si, že nebýt první ČSR, možná by se Slovákům po roce 1918 v pokračujícím společném státě s Maďary dál obtížně hájila jejich existence. Možná by tlak na ně (už před rokem 1918 silný) dál vzrostl. Myslím si, že pokud by velké Uhry zůstaly zachovány v nějaké podobě, nemaďarské národy by před sto lety nedostaly prostor, jaký si Slováci vytvořili v první čs. republice. A ačkoliv i Češi udělali ve dvacátém století ve vztahu ke Slovákům spoustu chyb, dokázali jim alespoň nezabránit v jejich prudkém, ve výsledku šťastném rozvoji. Nejde mi o něčí dávné zásluhy, dnes navíc asi nepodstatné. Ale fascinuje mě, tím spíš, že jsem Čech, jak Slováci dokázali svého dvacátého století využít, jak obrovský kus cesty v něm urazili. Řekl bych, že to vyniká právě ve srovnání s námi Čechy, kteří jsme jim byli celou dobu nejblíž.“