Jsem klavíristka a muzikoložka, hudební publicistka, redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka. Pocházím ze Strakonic. Ačkoli mě lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla jsem se vystudovat konzervatoř, abych se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebudu. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností mi ale daly citlivost a „čich“ na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům.
Hudba je moje životní náplň a potřeba – i když o ní raději mluvím, píšu a snažím se pro ni nadchnout druhé. A to je také svorník všech mých profesí: učila jsem děti hrát na klavír, překládám odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny, přednáším americkým studentům o hudební historii, uváděla jsem diskusní setkání se současnými skladateli, jako PR a marketingová manažerka se snažím přivést posluchače na koncert a podobně.
Ze studia hudební vědy na FF UK jsem si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. Ráda bych tomuto oboru prospěla tím, co umím – popularizací.
Své první publicistické texty (velké profily skladatelů a recenze CD) jsem psala ještě tužkou na papír: v roce 1996 měli počítač jen ti nejprogresivnější spolužáci. Potřeba a snad i schopnost psaní mě přivedla do Lidových novin, kde jsem od roku 2000 jako redaktorka a pak i editorka kulturní rubriky strávila devět let – s roční přestávkou studijního pobytu v Berlíně. Ten prohloubil mé sympatie k německé kultuře, jazyku a ano, humoru.
S rozhlasem jsem spolupracovala od poloviny 90. let a nepřestává mě jako médium fascinovat: spojení hudby a slova, zvuku a myšlenky jsem se pokoušela využít ve svých pořadech o Goetheho textech v hudbě nebo v pořadech o Jarmile Novotné či Karlu Krausovi.
Za iniciační považuji svůj zážitek z účinkování v divadelní inscenaci Co se stalo, když Nora opustila manžela pod vedením režiséra Michala Dočekala s hudbou Miloše Orsona Štědroně. Kromě možnosti poznat zákulisí Národního divadla a cest do různých destinací (např. Bogota) šlo hlavně o prožitek koncentrované přítomnosti, pocity neopakovatelnosti okamžiku a sounáležitosti.
Do hudebního života jsem byla léta zaangažovaná jako členka kulturních komisí magistrátu a Ministerstva kultury, krátce jsem také na ministerstvu pracovala jako referentka odboru kultury. Pak si mě přitáhl projekt nového festivalu, který jsme vybudovali v Litni na počest pěvkyně Jarmily Novotné. Malá akce pro místní komunitu během tří let expandovala do podoby open-air galakoncertu špičkových zpěváků, dirigenta a orchestru pro dva tisíce lidí, který přenášela Česká televize.
Jarmila Novotná poznamenala můj život i jinak – vznik životopisu, který jsme společně tvořili s Pavlem Kosatíkem, se časově kryl s prvními roky života naší dcery a od té doby jsou tyhle sféry neoddělitelné.