Kniha Pavla Kosatíka o moderních dějinách Slovenska je bravurně napsaná, nelítostná k Čechům a vstřícná i nemilosrdná ke Slovákům.

Jozef Tiso, prezident fašistického státu, který poslal na smrt 57 tisíc slovenských Židů, četl pravidelně kromě Bible také Teologickou summu Tomáše Akvinského. Jak mohl čtenář takové knihy vyřknout věty, že „Slovákovi židovský živel ohrožoval život“, tudíž je nutné ho ve jménu Božího příkazu, jímž je „láska k sobě“, odstranit?

Ani Pavel Kosatík, autor knihy Slovenské století, na tuto otázku nemá jasnou odpověď, jen konstatuje, že „odpornější kněz než Tiso, schopný srovnatelné slovní ekvilibristiky, asi nežil“.

Ale tento Kosatíkův soud je jediný opravdu nesmiřitelný. Všechny další, jimiž dobarvuje profily politiků, kteří utvářeli moderní slovenské dějiny, jsou chladně trefné, jen v některých případech zastíněné smutkem nad nespravedlností osudu, když píše například o Milanu Rastislavu Štefánikovi, Milanu Hodžovi nebo Imrichu Karvašovi.

Čtenáře však smutek a úžas doprovází po celou dobu, kterou tráví s touto strhující knihou. Tolik promarněných příležitostí, tolik hlouposti a názorových kotrmelců, tolik podrazů a intrik! Je vlastně zázrak, že Slováci přežili své politiky a dokázali – zejména ve srovnání s Čechy –, jak píše s upřímným obdivem autor, „urazit tak obrovský kus cesty“.

Kosatíkův historický záběr vycházející z úctyhodného množství přečtených knih a studií (v závěru je jejich velmi užitečný seznam) je téměř výlučně politický. Onen „obrovský kus cesty“, jejž Slováci urazili především ve způsobu života a v ekonomickém výkonu, je zmiňován jen letmo. Autor se totiž soustředí především na politické ideje a činy, které vedly od snahy o autonomii až po zrod samostatného státu v roce 1993 a vítězný zápas o demokracii v roce 1998. Tím je také dán výběr aktérů, od Andreje Hlinky až po Vladimíra Mečiara.

To ovšem také znamená, že slovenský příběh je i zrcadlem české politiky, která je přehlídkou arogance, sebestřednosti a slepoty vůči slovenské snaze o rovnoprávnost ve společném státě. Jako Slovák jsem se při čtení často styděl za muže (v knize se nevyskytují ženy, což není výtka, ale pravdivý obraz tehdejší politiky), kteří razili cestu ke slovenské státnosti, jako Čech jsem se však neméně styděl za muže, kteří existenci slovenského národa odmítali vzít na vědomí, aby mu nemuseli přiznat jeho práva.

Osobní dějiny

Pavel Kosatík chápe dějiny jako proces tvořený konkrétními lidmi, ne jako nadosobní zákonitý vývoj, v němž jsou muži či ženy jen nástrojem jeho naplnění. Jejich činy jsou důsledkem osobního vývoje, jímž prošli, jako třeba Vojtech Tuka, který se stal premiérem fašistického státu v roce 1939. Prvních čtyřicet let svého života však spojil s Budapeští a kariérou právního vědce, ale Andrej Hlinka mu dal šanci proměnit se ve slovenského nacionalistu, jímž se, stejně jako Alexander Mach, také stal. Důsledky byly, zejména pro slovenské Židy, strašlivé.

Z dějin vyprávěných jako osobní příběhy jejich aktérů se tak stává drama plné náhod, jež rozhodovaly o budoucnosti, která měla mnoho možných podob, ale dnes má díky nim jedinou a definitivní tvář minulosti.

Jako například když Vavro Šrobár dostal 24. října 1918 záchvat „nevysvětlitelného a nepochopitelného neklidu“ a vydal se do Prahy. „Tak se stalo, že náhoda, která Šrobára v pravý moment do Prahy přivála, rozhodla nejenom o jeho osudu, ale podle všeho také o osudu slovenské země.“

Za jiných okolností by totiž museli Češi vzít vážněji „Martinskou deklaraci“ z 30. října, která počítala se Slovenskou národní radou jako autonomním orgánem pro správu Slovenska. Šrobár však souhlasil s českým pojetím republiky, v níž pro slovenskou autonomii nebylo místo.

Takových zvratů je ve slovenských dějinách požehnaně a Kosatík si občas pohrává s myšlenkou na to, jak se mohly vyvíjet jinak. Kdyby například Andrej Hlinka neprohlásil tak jasně, že Slováci se musejí s Maďary rozejít a dát se dohromady s Čechy, kdo ví, jak by to skončilo. Maďaři totiž nabízeli Slovákům větší národní suverenitu než Češi a mnohé tato nabídka lákala.

Anebo kdyby se slovenští poslanci rozhodli nemlčet při přijímání československé ústavy v roce 1920 a žádat autonomii. Možná by jim ji Češi odsouhlasili stejně snadno, jako když do ústavy „odkývali autonomii Podkarpatské Rusi“. Jenže žádný ze slovenských poslanců, „ani těch hlinkovských, nic podobného nenavrhl“.

V Kosatíkově knize není žádná kapitola připsána českému politikovi, nicméně se jich v ní vyskytuje hodně a ve vztahu ke Slovákům se až na výjimky (T. G. Masaryk, Václav Havel či Petr Pithart) chovali s neuvěřitelnou přezíravostí. Vynikal v ní Edvard Beneš, a pokud ho slovenská veřejnost vnímá jako nepřítele, který Slováky pohrdal, Kosatík jí chtě nechtě dává za pravdu.

Byl to také muž nevalného charakteru. M. R. Štefánika – který v roce 1915 Benešovi „změnil život“, když ho představil francouzskému premiérovi – Beneš pomlouval u Masaryka jako „zdravotní trosku“ a „abnormální“ osobnost s nezřízenou ctižádostí. Stejně se zachoval vůči Hodžovi.

Beneš poslal Angličanům a Francouzům už 15. září 1938 návrh na odstoupení části Sudet Hitlerovi, čímž jim uvolnil ruce k pozdějšímu souhlasu s Hitlerovým radikálnějším požadavkem. Za tuto „mnichovskou zradu“ tedy nesl díl viny samotný Beneš, hodil ji však ve svých pamětech na Hodžu, tehdejšího ministerského předsedu československé vlády.

Benešovo jednání ve vztahu k Hodžovi „je i s odstupem mnoha let skandální“, píše Kosatík. „Jeden z duchovních otců čs. republiky nejenže ji sám zlikvidoval vlastním jednáním, ale ještě vinu za to hodil na jiného.“

Kdo tlačil na rozdělení

Autor stál před těžkou výzvou, jak popsat slovenské dějiny, aniž by byl podezírán z nadržování české či slovenské straně, a tuto výzvu zvládl bravurně. Z kapitol o slovenských fašistech čiší hrůza jaksi bezděčně, protože Kosatík je přísně věcný a své vlastní úvahy vkládá do textu jakoby mimochodem, nicméně přesně.

Například když vysvětluje slovenský antisemitismus: „Slováci měli zřejmě smůlu, že neměli svého Masaryka a svou hilsneriádu, která by je donutila alespoň k přemýšlení o tom, jak jsou jejich antisemitské představy o židech iracionální a odporné.“

A když píše o Slovenském národním povstání, vyhýbá se oslavnému tónu. Konstatuje sice, že „v očích mezinárodní veřejnosti pomohlo přiřadit Slováky k členům protihitlerovské koalice“, lakonicky však dodává, že o významu, jaký připisovali vojenské operaci proti povstalcům samotní nacisté, „vypovídal už její název Kartoffelernte, Sklizeň brambor“.

Éře komunismu věnuje Kosatík relativně málo prostoru, což je pochopitelné, protože jejím typickým rysem byla bezdějinnost, s výjimkou roku 1968.
Slovenské čtenáře možná překvapí pohled na Alexandra Dubčeka, kterého mají za hrdinu a demokrata, ale Kosatík ho vidí jinak: „Demokratizace veřejného života nebyla jeho prioritou a podporoval ji, pokud sloužila jeho hlavnímu cíli, jímž bylo zlepšení pozice Slovenska.“

Slovenské století končí příhodně v roce 1998 vítězstvím demokratů nad autoritářským Vladimírem Mečiarem, ale této kapitole předchází analýza rozpadu Československa, k níž autora plně opravňuje vše, co napsal před ní.

A dochází k závěru, že „těmi, kdo v roce 1992 více tlačili na rozdělení státu, byli paradoxně spíš (uražení) Češi, přesvědčení, že Slováci nejsou schopni vděku za dlouholeté české politické, hospodářské a kulturní vedení“. Nevím, jak moc nelibě tuto větu ponese český čtenář, ale já s autorem naprosto souhlasím.

Nejistá budoucnost

Kniha Pavla Kosatíka je i pro mne v mnohém objevná, nemluvě o požitku z brilantního stylu, což ovšem u tohoto autora není žádným překvapením. Jako člověka, který se na Slovensku narodil a prožil v něm téměř celý život, mne také přinutila pohlédnout na svou vlastní zkušenost s touhou Slováků po rovnoprávnosti uvnitř federace, neřkuli po samostatnosti.

Je to samozřejmě jen zkušenost jednotlivce, do roku 1989 jsem se však pohyboval v různých prostředích, od intelektuálního disentu až po takzvaný lid, jelikož jsem byl dělníkem. A nemohu si vzpomenout na jedinou situaci, v níž by si Slováci stěžovali na své ponižující postavení vůči Čechům.

Tím nechci říct, že se takové debaty nevedly – v roce 1968 proběhla ostrá veřejná diskuse zastánců hesla „nejdřív federalizace, potom demokratizace“ a jejich odpůrců, kteří měli priority obráceně. Ale v běžném životě si zejména za normalizace Slováci užívali zvyšování životní úrovně a na rozdíl od Čechů měli i pocit kulturního rozmachu. Pro katolíky zase nebyli největší hrozbou Češi, ale slovenští komunisté.

Rok 1989 jistě uvolnil energii nacionalismu uvízlou do té doby jen v rodinných legendách o arogantních Češích, ale ani v těch nejvypjatějších okamžicích se nepřelil do většinové touhy po samostatnosti.

Ta nicméně spadla Slovákům do klína, čímž se uzavřelo „slovenské století, v němž národ urazil obrovský kus cesty od apolitické masy málo vzdělaného venkovského lidu k moderně strukturované společnosti, která si, na druhý pokus, vytvořila samostatný stát a dokázala mu vnuknout demokratický obsah“.

S touto větou lze beze zbytku souhlasit, stejně jako s jiným výrokem: „A ačkoliv i Češi udělali v dvacátém století ve vztahu ke Slovákům spoustu chyb, dokázali jim alespoň nezabránit v jejich prudkém, ve výsledku šťastném rozvoji.“

Příběh však pokračuje a pohled na slovenskou politiku dnes v mnohém připomíná minulost, kterou tak barvitě zachytil autor. Tatáž přízemnost, tytéž názorové kotrmelce, tatáž amorálnost a tentýž odpudivý jazyk. Akorát že nepřítelem, s nímž se Slováci ocitli v podivném osudovém objetí, nejsou dnes Češi, ale Slováci samotní.

Nacionalismus, namířený kdysi proti cizím, ať už to byli Češi, nebo Maďaři, se proměnil v zuřivý domácí spor mezi demokraty a autoritáři, jinými slovy mezi archaickou částí společnosti, tedy oním „venkovským lidem“, a její moderní verzí. Na to, jak dopadne další slovenské století, si budeme muset počkat.