Psychoanalýza

Jako první sem dávám kapitolu z knihy Ferdinand Peroutka. Život v novinách (1895-1938), 1. vydání vyšlo v nakladatelství Paseka v roce 2003. Je z ní myslím relativně slušně vidět, že akceptace psychoanalýzy nebyla v době mezi světovými válkami jednoduchá ani pro tak vzdělanou a kultivovanou osobnost, jakou byl největší novinář první republiky.

Psychoanalýza

„Kdybych přijal Freudovo podvědomí, nemohl bych už být gentleman.“

T. G. Masaryk Peroutkovi

„Jsme-li Kondelíky, tedy proto, že jsme spatřili tvář Medusinu.“

F. Peroutka: Jak se stáváme Kondelíky, 1925

Při Peroutkově intenzivním a obecně známém zájmu o psychologii nebylo překvapením, když Přítomnost hned od svého vzniku zavedla pro tuto oblast lidské činnosti speciální rubriku, o jejíž autorské zázemí i tematickou náplň redaktor týdeníku horlivě pečoval – přičemž dal najevo, že tato rubrika bude v časopise jednou z těch, kde bude spíš než domácí autory představovat zejména širší zahraniční kontext. Hned v prvním čísle prvního ročníku tak v Přítomnosti vyšel rozbor „Leninova duševního typu“ z pera německého psychiatra Ernsta Kretschmera – úryvek z jeho knihy Tělesná stavba a charakter, v níž Kretschmer rozvíjel své představy o vlivu konstituce na rozvoj duševních úchylek. Článek byl uveden nepodepsaným, leč s největší pravděpodobností Peroutkovým textem, objasňujícím ve shodě s jeho celkovým přístupem ke skutečnosti, že “na politiku bylo až dosud velmi málo pohlíženo z psychologického hlediska, a přece právě psycholog mohl by často tam objeviti souvislost a zákon, co jinak jeví se osamělou náhodou.” (Přítomnost 17. 1. 1924) Takže i jeho rubrika nyní přispěje k tomu, že to bude jinak.

Jak už bylo ukázáno, v používání psychologických postupů při psaní o politice Peroutka ve své době zdaleka nebyl jediný, propagoval však tento způsob práce nejhlasitěji, a jak se s přibývajícími lety ukazovalo, též s největším úspěchem. Sám vyrůstal, jak bylo rovněž řečeno, na francouzské psychologii konce devatenáctého a počátku dvacátého století a byl už vlastně v tomto smyslu jako začínající autor „hotov“, když do českých zemí začaly z blízké Vídně pronikat první impulzy nového směru psychologického zkoumání (obzvlášť dobře, jak se tehdy mělo zato, uplatnitelného v literatuře a kultuře), Freudovy psychoanalýzy. Brzy po skončení světové války začalo také zde, stejně jako jinde v kulturním světě, „vítězné tažení“ Freudovy nauky, a také zde se setkalo s přijetím kolísajícím po široké škále od adorace až po odmítnutí se vším všudy. Zdálo se, že sympatické reakce se dostavují spíš u mladších, a jak se mělo zato, i méně předsudečných generací. Spisovatel Norbert Frýd v knize pamětí na tuto meziválečnou atmosféru vzpomínal: „Posedla nás tenkrát psychoanalýza, četli jsme Freudovy spisy v originále, jeho neúprosná, na všecky strany vyvážená logika nás ohromovala. Trhala roušku z věcí zakřiknutých, umlčených, skrytě ničivých. A svou terapii budovala na jímavé naději v sílu rozumu: že poznané přestane být jedovaté. Cvičili jsme se v té metodě, rozbírali každé přeřeknutí, experimentovali s uměle vyvolanými sny, slídili po symbolech a tajných zdrojích inspirace za uměleckými díly. Taky jsme rádi kibicovali na psychiatrii, poslouchali přednášky, pozorovali chování předváděných pacientů.” (N. Frýd: Lahvová pošta, s. 13)

Příkladem poměru představitele starší, kultivované a vzdělané generace k psychoanalýze mohou být názory Šaldovy, například ten, jímž kritik v pátém ročníku Zápisníku zhodnotil Freudův spis Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. Šalda tehdy došel ke kategoricky formulovanému názoru, že „tohleto je již typická práce psychoanalytiků, kteří se obírají genezí děl básnických a uměleckých, svádějíce ji výlučně na sublimaci pudu sexuálného: typická fantastickou libovůlí a povrchností v předpokladech i závěrech“. (Šaldův zápisník 5, s. 445) Šalda označil podobné “výlety” psychoanalýzy do estetiky a literární či výtvarné historie za „víc než pochybné“, svádějící k „ukvapeným generalizacím“, a pak už mu nebylo zatěžko dospět k názoru, pro něj patrně útěšnému, že „v básnickém a uměleckém díle má pro nás vědomé zpracování alespoň týž zájem jako výtrysk podvědomí“. (Tamtéž, s. 448) Šalda tak v brilantní zkratce vyjádřil většinu námitek, jimiž starší kritici psychoanalýzy svůj postoj vysvětlovali. Odmítání freudovské redukce sexuálního pudu jako hlavního motoru lidského počínání bylo při tom obyčejně argumentem klíčovým. Není zde místo ani důvod vysvětlovat, v čem všem bylo toto pojímání věci mylné a že to byl z druhé strany právě Freud a jeho následovníci, kdo původní přehnanou robustnost svého učení obrousili. Podstatné je něco jiného – ukázat, že jak Šalda, tak hlavně Peroutka (kteří se přes množství protiv shodovali v tom, že o druhém člověku nevíme nic, dokud nejsme schopni nahlédnout do jeho duše) zároveň byli ochotni kráčet ve svém psychologizování jen po určitou mez – a když jí dosáhli, zalekli se a ukvapeně se vrátili zpátky. Co víc – zdá se, že jak Šalda, tak Peroutka si tuto omezenost svých psychologických výkladů neuvědomovali. Zůstaneme-li u Peroutky: míst v jeho textech, kde volá po ničím neomezeném interpretačním nasazení, je právě tolik jako těch, kde v něm takové počínání u jiných autorů, kteří vykročili a došli dál než on, vzbuzuje jednou paniku, jindy hnus a ošklivost: tedy tradiční reakce, za nimiž se emocionální (nikoli rozumový) odpor k psychoanalýze skrýval v Peroutkově době a v podstatě skrývá dodnes.

Také Peroutka byl názoru, že soudobá psychoanalýza vyvozuje „z nepatrných příčin velké následky“, když z jediné léčebné metody, určené původně k léčení neurotických a hysterických Vídeňaček, vyvozuje pravidla pro chod celé lidské civilizace. Už Otokar Fischer za první světové války v Otázkách literární psychologie, knize, kterou Peroutka četl, kritizoval na psychoanalýze mimo jiné „autoritářství, jež vzhlíží k Freudovi a jeho poznámkám o ´komplexu oidipovském´ jako k neotřesnému axiomu; snižování básnické tvořivosti na trpnou souhru pudů“ a mnoho dalších negativ. Problém byl v tom, že Fischerova knížka vyšla v předposledním roce války a Freudova metoda od té doby postoupila vpřed mílovými kroky; Peroutkovi jako by se však zalíbilo ustrnout na názorech odpovídajících roku 1917.

První větší stať na psychoanalytické téma napsal Peroutka do Přítomnosti v říjnu 1924, nesla název Ponurý Eros a podle všeho ji Peroutka začal psát jako Freudův nekrolog (z Vídně do Prahy v té době dorazila klamná zpráva o Freudově smrti). Když se ukázalo, že Freud žije, Peroutka text dokončil a otiskl ho prostě jako analýzu jeho učení. Od počátku si držel od tématu bezpečný odstup, který zahalil do ironie, nazval Freuda zřejmě „nejpopulárnějším vědcem mezi moderními evropskými romanopisci“, kteří prý v sobě cítí „nepřekonatelný sklon k psaní erotických a sexuelních románů“. Tedy jakési lehčí, podezřelé zboží. Některá Freudova tvrzení Peroutka, podobně jako Šalda a četní jiní zesílil ad absurdum („je nejschopnější z těch psychologů, kteří hodlají nám nasugerovati, že na světě neexistuje skoro nic jiného než pohlavní pud“), jiná učinil plytkými jejich zředěním („lze o něm říci, že vyšel od léčení hysterie a došel až k světovému názoru“). Celý text měl podrážděně obranný ráz – a zvláštní na něm bylo, že to sice byl Peroutka, kdo se Freudovi bránil, ale ukrýval se při tom za kolektiv, český národ, jenž prý je ve svém životním realismu a civilismu vůči freudovským vlivům rezistentní. „Snad se česká povaha, libující si v mírném světle rozumu, vůbec nikdy nemůže oddati této temné mystice, tomuto vítězství iracionality, kde i maličké a pokroucené pudy převyšují všechnu úvahu a všechno vědomé chtění.“ (F. P.: Ponurý Eros, Přítomnost 9. 10. 1924)

Bylo až dojemné, kolika prostředky, od očernění až po zesměšnění svého tématu se od něho Peroutka snažil vzdálit co nejdál, snížit jeho význam – přičemž právě evidentní úsilí, s kterým to dělal, svědčilo o tom, že vše je možná jinak. Psal, že psychoanalýza je móda, která pomine; je to pošetilost; týká se jen bláznů; patří do Vídně, kde vznikla, a už nikam jinam atd. „Židovská mysl, labilnější a sama o sobě podléhající nervům, zdá se býti nejpřístupnější lákadlům psychoanalýzy.“ (Tamtéž) Ve stati Boj o orientaci, otištěné v Přítomnosti v listopadu 1924, dokonce tvrdil, že „móda“ psychoanalýzy plyne z autosugesce, kdy „většina orientovaných mladých mužů domnívá se trpěti láskou k matce a vražedným choutkám proti otci“. (F. Peroutka: Boj o orientaci III, 20. 11. 1924) Na pomoc si bral některé oblíbené duchovní autority, od nichž však přebíral argumenty takového typu, jaký by u jiného, pro něj méně osobního tématu, sotva užil. „Karl Kraus, jeden z nejzuřivějších odpůrců této nauky, o níž praví, že hanobí Boha, život i umění a že už ve svém jméně (psycho-analýza) spojuje psychu a anus, duši a zadnici, napsal o tom už před válkou: ´Psychoanalýza je nejnovější židovská nemoc; starší pacienti měli ještě cukrovku.´“ (F. P.: Ponurý Eros, in: Ano a ne, s. 156) To nebyl obvyklý peroutkovský humor. Obvyklé nebylo ani to, že pro knižní vydání Peroutka vyznění stati Ponurý Eros poněkud zesílil; málokterou ze svých statí také před knižním vydáním tak zkorigoval jako tuto.

Z Freudových textů jako by na Peroutku zavanula džungle – a redaktor Přítomnosti reagoval jednak zneklidněním, jednak narcisticky: hnusem. Důsledky, které z Freudova učení pro člověka plynou, jsou ponižující – a už to samo prý stačí pro jejich odmítnutí. „Vcelku je to jako pesimismus řecké tragédie: lidé jsou nevolníci něčeho temného a skrytého, co jimi pohybuje jako loutkami.“ Proti řeckým tragédiím se však ani Peroutka nebouřil… Čtenář, který potom v Přítomnosti zareagoval na Peroutkovy freudovské úvahy, se snažil namítnout alespoň to, že mnohé, co Peroutka Freudovi připisuje, Vídeňan vůbec neřekl; jde o Peroutkovy vlastní a zjednodušující interpretace, odrážející jeho boj se sebou samým. Naznačoval, že Peroutkovo pobouření je pobouřením estéta: psychoanalýza podle něho prostě není dost krásná, aby ji byl ochoten uznat za pravdivou. Peroutka ovšem trval na svém; zopakoval jak své obvinění Freuda z „pansexuelního názoru na život“, tak tvrzení, že jediný, od koho lze očekávat nápravu, jsou Freudovi „přesněji pracující žáci“. (Přítomnost 30. 10. 1924)

Zdálo se zvláštní, že právě člověk, který předtím i potom tak často v životě volal po bezpředsudečném vnímání přítomnosti, si neuvědomil, jak silně je i jeho vlastní myšlení těmito předsudky omezeno. Přitom, čistě logicky, nebylo důvodu, proč by právě on, tak jako kdokoli, měl být výjimkou. Pokud z Freudových knih vyplývalo, že část lidské sexuality je „temná“, „pudová“, nekontrolovatelná lidským vědomím, byla Peroutkova úzkostná reakce tak silná, že její nositel nedokázal s takovým obtížným pocitem udělat nic jiného než ho obratem odmítnout. Na jeho obhajobu je však nutno říci, že s takovým postojem ve své době nebyl sám; naopak, jeho reakce byla spíš „vzorovou“ a asi tou nejtypičtější u intelektuála meziválečné doby. Sám Peroutka si ostatně běžně bral na pomoc zahraniční autory, kteří měli na psychoanalýzu názory shodné s jeho, a často šlo o mezinárodní kapacity – v červnu 1925 to třeba v Přítomnosti byl věhlasný britský spisovatel Aldous Huxley, jenž se s psychoanalýzou vypořádal tím, že ji označil za „pavědu“.

Dalším způsobem, jímž se Peroutka pokoušel protivnou psychoanalýzu vytěsnit, bylo její vykázání z běžného, praktického života do světa chorob. V lednu 1926 tak připouštěl výsledky psychoanalýzy „na poli léčebném“, avšak jen proto, aby mohl její působnost omezit jen na léčbu hysterických pacientů. (Přítomnost 14. 1. 1926) Přitom i někteří externisté, kteří o analýze do Přítomnosti psali, podávali její výklad mnohem méně dogmaticky; autor(ka?) podepsující se pseudonymem (?) Sajda v recenzi Freudova spisu Já a Ono z roku 1923 uvedl(a), že původní striktní determinismus sexuality se podle nového, strukturního modelu lidského ega zmírnil, takže napříště lze analyticky „odvoditi i takové – za vysoké vždy pokládané – sociální produkty jako náboženství, morálku, mravní ideály a kolektivní cítění“, tedy přesně to, o čem Peroutka vždy psal, že by si to přál. Lidem jako on byla určena i věta, jíž Sajda rozbor převratné Freudovy knihy zakončil(a): „Pokládáme-li pohlavnost za nemravnou, nebo jen i problematickou, nehněvejme se na psychoanalýzu, že ji v nás objevuje, nýbrž na svého boha, že ji do nás vložil.“ (Sajda: Nové stadium psychoanalýzy, Přítomnost 6. 5. 1926)

Zdálo se to paradoxní, ale zdánlivě navzdory Peroutkovu odporu ke všemu, co s Freudem a psychoanalýzou souviselo, byl Freud – a nikoli třeba někdo z autorů Peroutkovi blízkých, jako byli Chesterton či Karl Kraus –, cizincem, kterému Přítomnost věnovala největší pozornost, řadu jeho knih recenzovala s nevelkým odstupem za jejich německým vydáním atd. Postupem času se tato pozornost začala šířit také na Freudovy žáky, v roce 1929 například Přítomnost otiskla stať Rudolfa Součka o novém směru individuální psychologie, vytvořeném Freudovým následovníkem Alfredem Adlerem, a k adlerovskému rozpracování psychoanalýzy se vracela i v dalších letech. Už se skoro zdálo, že Peroutkovi se podařilo stát se v otázce analýzy tak svobodným a nestranným, jak se mu to dařilo u ostatních témat, o nichž psal, když v roce 1936, v sérii textů otištěných k Freudovým osmdesátinám, se znovu ukázalo, že v Peroutkově životě bývají chvíle, kdy místo toho, aby vysvětloval cizí názory, mu nezbývá nic jiného než trvat na prapůvodních názorech vlastních.

Původní texty k Freudovu výročí napsal a v únoru a květnu 1936 v Přítomnosti otiskl Jindřich Löwenfeld; podal přehlednou bilanci Freudových objevů a rozebral převažující způsoby myšlení jeho kritiků. Text se zdál věcně správný a prokazoval vedle dobré autorovy orientace ve věci i potřebný interpretační nadhled. Proto vyvolalo překvapení, když pouhých čtrnáct dní po druhém Löwenfeldově článku přinesla Přítomnost na totéž téma text od jiného externisty, tentokrát s opačným hodnotícím znaménkem a rozšířený o Peroutkův komentář. Něco takového Peroutka nikdy předtím ani potom neudělal. „Nezavíráme oči nad jednostranností, jíž tato nauka propadá,“ psal výstražně. „Článek, který tu otiskujeme, nejlépe vystihuje naše kritické stanovisko k psychoanalýze a naše výhrady vůči ní.“ Jeho autor Ladislav Kratochvíl pak vyjádřil známý Peroutkův názor o tom, že Freud své učení o motivující úloze sexuality rozšířil neúnosně na celou kulturu a vrhl tím lidstvo kulturně zpátky do pravěku. Kratochvílův závěr byl robustní, Peroutkovi se však skoro jistě líbil: „Kultura je zjev s vlastní samostatnou zákonitostí a je příliš jemnou tkání, než aby ji mohla vystihnout hrubá formulka duševních úchylek, z jaké ji chce vyložit psychoanalýza.“ (L. Kratochvíl: Kultura a hysterie – Freudova filosofie kultury, Přítomnost 27. 5. 1936)

Byl to skutečný paradox: autor považovaný (a sám sebe rovněž považující) za citlivého psychologa prostě trval na tom, aby psychologické zkoumání mělo své meze a aby se zastavilo všude tam, kde by mohlo ohrozit jeho v zásadě (jak se ukazovalo) idealistické představy o člověku, jeho potřebu věřit v krásu života, nezadržitelnost vývoje lidstva vpřed atd. Vyznavač realismu, skutečnosti, přítomnosti atd. dával najevo, že o tom, jak některé věci vypadají, chce mít jasno předem. O určitých věcech se nediskutuje, neboť je to nepříjemné. Stopy obdobného vytěsnění se u Peroutky daly najít i jinde – „jeho“ gentleman musel být absolutním, nezpochybnitelným pojmem, protože představa slabosti byla vrcholně nepříjemná, asociovala vzpomínku na nemocného otce a další časné zkušenosti, se kterými si mladá Peroutkova mysl – než se „sama vychovala“, přesněji řečeno zatvrdila – nevěděla rady. Souviselo s tím celé vnímání okolního světa. Často vysvětloval chování svých politických nebo novinářských odpůrců tím, že mají „pokažené nervy“ – a měl v tom pravdu, protože skoro nikdo z nich nebyl a nemohl být po duševní stránce tak kompaktní a robustní, jak se Peroutka toužil sám sobě jevit. A aby se tedy pomstil nauce, která ho na toto podivné zacházení se sebou samým upozornila, psal, že existují v zásadě dva hlavní typy „lidí s pokaženými nervy“ – na jedné straně „poslušný poddaný třetí internacionály“ a na druhé „otrok psychoanalýzy“. (F. P.: O střední cestě, Přítomnost 22. 4. 1926)

Co druhým vzal, sobě přidal. Málokde to bylo vidět lépe než tam, kde dával najevo, jakým psychologickým proudům vedle těch tradičních, na nichž vyrostl, dává přednost. Ve srovnání s jeho kritikami psychoanalýzy působil úžasně třeba prostor, který ve svém časopise poskytoval grafologii: pokud by čtenáři Přítomnosti z množství potištěných stránek chtěli odvodit pořadí témat podle důležitosti, došli by k závěru, že grafologie Peroutkovi představuje jakousi páteř poznávání člověka. (Na tom nic neměnila skutečnost, že pro seriál Čeští spisovatelé v zrcadle grafologie Peroutka angažoval světově proslulého česko-britského grafologa Roberta Saudka, který ho zásobil desítkami analýz rukopisů známých osobností.) Peroutka grafologickým zkoumáním věřil do té míry, že jejich závěry přebíral jako vlastní: když třeba v roce 1937 v nekrologu za F. X. Šaldu potřeboval dokázat, že kritik byl kosmopolitou, odvolal se na Saudka, který to vyčetl z Šaldova rukopisu. Ani Peroutkovi přitom nemohly uniknout některé zábavné omyly grafologické metody – třeba ten, kterého se v Přítomnosti dopustil Saudkův žák a pokračovatel Jan Meloun. V létě 1932 rozebral rukopis Adolfa Hitlera s následujícím zjištěním: „Kdyby Hitler našel muže, jenž by jeho hnutí ideově podepřel, pak by se hitlerovština mohla stát něčím víc než pouhým přechodným zjevem. Hitler sám však tímto mužem není.“ (J. Meloun: Psychologický typ Adolfa Hitlera, Přítomnost 15. 6. 1932)

Když Peroutka na počátku roku 1939 vydal knižně výbor ze svých literárních kritik a esejů Osobnost, chaos a zlozvyky, představil ji v předmluvě jako knihu, v níž jednota osobnosti, vláda rozumu a pevnost institucí stojí na stráži vůči dotírání chaosu respektive evropského kulturního rozkladu. Ten byl v knize zosobněn jmény Céline a Freud. Z toho bylo znovu vidět, jak si Peroutka vykládá ideální obraz člověka, tedy také ideální sebeobraz: člověk je nebo má být jakási pevnost, která neochvějně vzdoruje chaosu, vždy a za všech okolností, a která v tom nemůže selhat, jako nemůže selhat kvalitní a dobře seřízený stroj. Právě na způsobu, jímž se Peroutka vyrovnal se célinovským literárním fenoménem, je nejlépe vidět, že do různých iluzivních branek jeho vnímání se dotírající venkovní realita vůbec nedostala. Když hrozilo, že by mohla proniknout, Peroutka obyčejně popřel její existenci.

Vždycky když kritik zareaguje na knihu tím, že odmítne její existenci uznat, je to případ hodný pozornosti. Peroutkovi se to se Célinem stalo: jako spisovatele ho postavil mimo literaturu a jako člověka mimo lidstvo. V době, kdy v Německu Goebbels organizoval veřejné pálení knih demokratických autorů, ze kterých Peroutka mnohé osobně znal, napsal redaktor Přítomnosti, že by souhlasil s tím, aby i Célinovo dílo bylo spáleno na hranici. Spíš než o projev nevkusu však šlo o výrok diktovaný nejvyšší mírou osobního rozhořčení – nebo, přesněji řečeno, nejvyšší mírou úzkosti z ohrožení hodnot, které Peroutka považoval za základní pro svou osobnost a které Céline drze a surově napadal.

Přitom bylo pozoruhodné, že „publisherem“ českého překladu skandální Célinovy prvotiny Cesta do hlubin noci byl právě Peroutka; kniha vyšla v edici Nový svět nakladatelství Borový, kterou redigoval.

V Přítomnosti o ní proto nepsal on, ale jeden z Peroutkových „kulturních externistů“ Otto Rádl. Už jeho přijetí bylo „peroutkovské“; nazval román „strašnou knihou s nesmírným úspěchem“, jenž jí prý nepatří, protože jde o knihu, která rozkládá celou západní psychologickou civilizaci. I u Rádla se zdálo, že příčinou jeho odmítnutí Célinovy knihy je především to, že trefila do černého v pojmenování slabosti starých měšťanských hodnot (k nimž se i Peroutka hlásil). „Problém je ten: má-li Céline pravdu, jsme my všichni ostatní se svými snahami beznadějní hlupáci. Ještě snad nebyla napsána kniha tak nebezpečná.“ (O. Rádl: Cynik Céline má úspěch, Přítomnost 12. 7. 1933) Byl to Rádl, a nikoli Peroutka, komu se v souvislosti se Célinem jako prvnímu vybavilo pálení knih – podle něj prý má Goebbels ze svého hlediska pravdu, když likviduje knihy svých odpůrců, protože na světě není nebezpečnější zbraně než slovo skutečného spisovatele. Rádl přiznal, že ohrožení, které nad Célinovou knihou zažívá, může být v něčem podobné rozčilení, jež nad kulturními zážitky, které je přesahují, tak rozdražďuje nacisty. „Céline mluví k nám, aktivním demokratům s vírou v sociální reformy za svitu humanitních ideálů, a najde v nás na dně skryté anarchisty. Zná dobře v nás skrytou rozkoš z nevíry. Proto má jeho kniha na celém světě statisícové úspěchy.“ (Tamtéž)

Nebylo možné pochybovat o tom, že Céline je vynikající vypravěč a jeho jazyk jedním z nejlepších, jaké francouzská literatura momentálně má. A Rádl byl upřímný, chápal, že Céline v evokaci vlastních prožitků nelže: „Tam v hlubinách noci je pravda.“ Ale co to bylo platné – skutečnost tak, jak ji Céline popisoval, se duše klasicky formovaného intelektuála zdráhala přijmout. Byla to „skutečnost“ i „přítomnost“ a splňovalo to všechny nároky opravdového vnímání, po jakých Peroutka celý život volal – avšak vnitřní představě o tom, jak má svět vypadat, aby se v něm dalo žít, se to zdálo nesnesitelné. „Vypadá-li erotický život dnešního lidstva tak, jak jej líčí Céline, pak ať přijde potopa.“ (O. Rádl: Rozmluva s Célinem, Přítomnost 19. 7. 1933) Co si počít s autorem, který se lidskému idealismu jen směje? Odmítnout ho, spálit, zničit. Bylo to, podobně jako u Goebbelse, skutečně snadnější řešení než přiznat si, kolik ideálů se na podobě takového zdánlivého realismu podílí.

Když Céline v červnu 1933 přijel do Prahy, k ulehčení čtenářů, kteří ho snad očekávali rozčilení podobně jako Rádl, se ukázalo, že v jeho osobním projevu není nic démonického, ale že je to ze všeho nejspíš poněkud zkratkovitě se chovající podivín. „Věru nepříjemný host,“ napsal František Kubka. (F. Kubka: Tváře ze Západu, s. 124) Peroutkův célinovský text nazvaný Literární kabinet hrůzy však v Přítomnosti nereagoval ani na tuto návštěvu, ale až na české vydání druhého Célinova bestselleru, románu Smrt na úvěr. Inspiraci pro svůj odsudek Peroutka nehledal daleko: goebbelsovský argument si, jak už zmíněno, vypůjčil od Otty Rádla a z jedné své starší recenze na knihu celkem bezvýznamného francouzského romanopisce Margueritta si půjčil různé variace na téma zápachu, včetně Nietzschova výroku o zolovské literární „radosti smrdět“, který Peroutka v minulosti v různých textech užil dokonce vícekrát. „Deset tisíc prodaných Cest do hlubin noci v češtině – co to znamená jiného, než že jsme si kladli za čest být při tom, když v Paříži něco zasmrdělo?“ (F. P.: Literární kabinet hrůzy, in: Sluší-li se…, s. 125) Céline leká náš rozum, naše city, ale obtěžuje prý i lidský žaludek; jeho knihu nelze dočíst bez pocitu hnusu. Je to „literární Jack Rozparovač“, „nejhromadnější vrah mezi námi“, nad jehož knihou je možné pouze říci: „Děkuji, osude, že nejsem jako on.“ (Tamtéž, s. 135) A to navzdory autorovu nespornému literárnímu mistrovství: taková kniha zbavuje čtenáře jeho představy o pravé podobě světa, a bere mu tedy chuť žít. Jaká je ale pravá podoba světa? Ta, kterou jsme si vytvořili v mládí a na níž setrvávat se může zdát výhodné, nebo ta, která reaguje na nové poznání, i když deziluzivní?

Peroutka zvolil první možnost. Odmítal, aby ho někdo jeho ideálů zbavil, a pokud se o to někdo, jako Céline, pokusil, výsledkem bylo podobně jako nad Freudem – pohoršení. Nesouhlasil s tím, že by člověk mohl být vyložen „jen“ ze své sexuality, protože to odporovalo jeho představě o lásce a sexu jako krásných, nikoli také temných věcech. To byl zdroj jeho obav, že psychoanalýza „pošpiní život nenapravitelně“: protože se bál, zbude-li něco, zjistíme-li, že život není v žádném svém ohledu pouze „čistý“. Je velmi pravděpodobné, že se domníval, že sám, svou osobou, je na takto pojaté životní „čistotě“ účasten. „Vedle hysteriků… klidně žije lidský průměr, který celkem využívá svou sexualitu harmonicky.“ Tedy: někteří jsou snad nemocní, já jsem však zaplaťpánbůh zdravý. V málokteré lidské větě se může skrývat tolik ambivalence jako v této.

Aby však tato kapitola nevyzněla jen jako odsudek Peroutkových zjednodušených postojů: pravda je, že Peroutka se psychoanalýzou nepřestal z různých aspektů zabývat celý život. Až do konce kolem ní kroužil a kroužil. V jeho exilové pozůstalosti se dochovala řada psychologických a psychiatrických knih s jeho poznámkami, které dokazují, že se vyvinul v člověka s mnohem poučenějším vztahem k této kulturní nauce dvacátého století, než jakým byl v dobách mezi světovými válkami. Z jeho poznámek třeba vyplývá, že se do hloubky zajímal o dílo Heinze Hartmanna, jednoho z předních poválečných analytiků, který přenesl těžiště výzkumu z pudové oblasti do oblasti lidského ega. Podle Hartmanna se na rozvoji ega nepodílí jen pudová stránka člověka, ale pro jeho utváření je určující nutnost lidského Já adapotovat se v neustále se měnících podmínkách. A právě tady se Peroutka s metodou, vyvinoutou kdysi v jejích prapočátcích Sigmundem Freudem, znovu sešel, když hledal myšlenkové vodítko pro vysvětlení svých exilových traumat: „Jak Hartmann ukazuje,“ poznamenal si v nepublikované části deníku, „osobnost není jen čisté ego, ale také prostředí, člověk se identifikuje s jistým sektorem života, a co se stane tomuto sektoru, cítí jako vlastní ránu… Tak v exilu člověk ztratí také část své osobnosti, nemá vliv na své okolí…“ (ASP, neusp., sl. Exil – emigrace, s. 270) Podle toho, jak to Peroutka popisoval, mu Hartmann pomohl pojmenovat jeho vlastní potíže a nalézt z nich cestu ven.

Share Button