Třistastránková kniha dvojice amerických psychoanalytiků Stephena A. Mitchella a Margaret J. Blackové (Freud a po Freudovi – Dějiny moderního psychoanalytického myšlení, vydal Triton) rozmnožuje (v posledních letech utěšeně rostoucí) počet u nás vydávané psychoanalytické literatury, v tomto případě navíc určené nejen odborné veřejnosti, ale i laickým zájemcům o psychoanalýzu. Od vydání Freudova Výkladu snů, jež bývá symbolicky považováno za zrod psychoanalytické metody zkoumání lidského nitra, letos uplynulo sto let, a kniha Freud a po Freudovi je tedy jakýmsi seriózním průvodcem tímto stoletím – se zvláštním zaměřením na to „po Freudovi“: zakladateli je v knize věnováno pouhých dvacet stránek, tedy zhruba patnáctina; zbytek tvoří výklad Freudových významných pokračovatelů respektive jejich škol. Toto členění je logické: s Freudovým dílem se česká veřejnost mohla a může seznamovat v dnes už desítkách přeložených prací; od roku 1996 navíc vycházejí v Psychoanalytickém nakladatelství Jiřího Kocourka Freudovy sebrané spisy. Dílo pokračovatelů je mezi neodbornou veřejností zatím známo mnohem méně.

Mitchell a Blacková napsali svou knihu vybaveni zkušenostmi nejen z psychoanalytické teorie, ale i z praxe, analytického výcviku a supervize. To jim například umožnilo zařadit vedle dnes už proslulých a často skloňovaných kazuistik (jako byly „Freudova“ Anna O., Glorie a další) také klinické případy vlastní. Text, který by se jinak možná stal obtížně přístupnou příručkou, tak sestoupil blíž ke čtenářům. Protože pýcha psychoanalýzy – její průnik do nevědomí – tvořila vždycky zároveň i její Achillovu patu, upozorňují také Mitchell s Balckovou na to, že přistupovat k jejich oboru jen „intelektuálně“, „racionálně“, „kriticky“ atd. znamená oloupat jen nejsvrchnější slupku cibule. Kdo v zásadních rysech aspoň tuší moc nevědomých sil svého nitra, bude tuto práci číst s podstatně větším užitkem.

V knize nejsou zmíněni Freudovi žáci, kteří Mistra opustili a vytvořili vlastní školy (Adler, Jung, Rank atd.). Podrobně jsou pojednány pokračovatelské směry jako egopsychologie (A. Freudová, H. Hartmann, M. Mahlerová), interpersonální psychoanalýza (H. S. Sullivan), tzv. kleiniánská škola (M. Kleinová, W. Bion), psychologie Self (H. Kohut, E. Erikson) až po vlnu freudovských revizionistů v čele s – evropskému kulturnímu povědomí dobře známým – J. Lacanem. Pokud by jednotlivé kapitoly probudily hlubší čtenářský zájem, existuje dnes v češtině opět už slušná řádka přeložených prací konkrétních autorů, většinou z produkce zmíněného Kocourkova nakladatelství, kde vyšly jak klíčová Kohutova Obnova Self, tak třeba Eriksonův Mladý muž Luther (naposled zmíněnému autorovi právě nyní vyšla v Nakladatelství Lidové noviny kniha Životní cyklus rozšířený a dokončený, v níž Erikson rozpracoval svou koncepci osmi vývojových částí lidského života a úkolů s nimi spojených).

Jedna z etap psychoanalytické terapie se nazývá propracování: je to ta část, v níž se zpravidla už nedostavují „náhlé“ či „zásadní“ pacientovy náhledy vlastního stavu a místo těchto „prozření“ nastávají dlouhé desítky či stovky hodin, v nichž se pacient vyrovnává se stavem věcí – s neiluzivní realitou – a zvyká si na smutek a frustraci s novým stavem spojené. Zdá se na místě přirovnat toto „propracování“ ke stavu, v kterém je současná psychoanalýza, tak jak ji v knize zachycují Mitchell a Blacková: náhlé senzace, vzbuzující rozruch či naději na rychlé uzdravení (jak to bylo běžné za časů Freudovy analýzy) jsou pryč a místo nich je obsahem dnešní psychoanalýzy neokázalá existence více „škol“ vedle sebe, zabývající se stále jemnějšími duševními zvláštnostmi. Kdo chce lépe porozumět humanistickým základům soudobé západní kultury, neměl by tuto knihu minout.

Pavel Kosatík

(Vyšlo v Nových knihách č. 45/1999)