Martin Luther pohledem psychoanalytika

Erik H. Erikson: Mladý muž Luther
Erik H. Erikson: Mladý muž Luther

Psychoanalyrtik Erik H. Erikson se stal známým svými výzkumy v oblasti dětské psychologie. Z nich vychází i jeho kniha o zakladateli německé náboženské reformace Martinu Lutherovi nazvaná Mladý muž Luther, kterou v překladu Michala Černouška vydalo Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek. Erikson se v ní soustředil na periodu Lutherova „mládí a zrání“ a vyvozuje z okolností Lutherova dospívání předobraz jeho pozdějšího bouřliváctví, myslitelské pevnosti i obrazoborecké rozhodnosti.

Kniha Mladý muž Luther není standardní biografií, neboť Erikson je „životopiscem“ nesoustavným; vybírá si z Lutherova života jen některé uzlové body, u nichž pak prodlévá podle na pohled nepochopitelných kritérií. Nedělá si starosti ani s argumentací a mnohého čtenáře jistě přivede k úžasu tím, jakou důvěru přikládá na prvním místě vlastním pocitům (avšak vychází při tom z mnohaleté klinické praxe). Záhy se ukáže, že Luther slouží Eriksonovi jako jakási matrice pro mnohem obecnější pojednání o krizi identity, přesněji o v nitřním konfliktu, jednom ze základních pojmů psychoanalýzy.

Předtím, než se z Luthera stal slavný heretik – jak píše Erikson –, byl tento „mladý velikán“ psychiatrickým pacientem. Hereze byla radikálním řešením duševní krize, v které se ocitl – a tak mimořádně vnímavý a schopný jedinec řešil i svůj problém titánským způsobem: v touze vymanit se z moci svého otce odvrhl s ním i papeže, církev a načas dokonce též Boha, které vesměs nahradil novými institucemi.

Erikson tak na Lutherově příkladu demonstruje životodárný i zničující význam, jaký v sobě krize identity, krize „já“, obsahuje. Mládí charakterizuje jako období, v němž se ustavuje poměr destruktivních a konstruktivních sil v člověku – a je v zájmu každého, aby se tak stalo včas a v zásadních rysech jednou provždy. V opačném případě může nežádané „mládí“ trvat věčně: do opozice proti Lutherovi staví Erikson osobu Adolfa Hitlera, v mládí známého konstruktivními postoji; opačný výsledek Hitlerova působení, totální zkáza, Eriksonovi potvrzuje, jak je v nás vzdálenost mezi oběma extrémy krátká.

Zobecněním Lutherova případu se Erikson dostává k pochopení příčin negativismu, zaměřeného proti generaci otců, a s velkým nárokem na přesnost nalézá důvody náchylnosti mladých lidí k radikálním ideologiím. Lutherovým vítězstvím naopak bylo, že na konci svého hledání objevil vlastní řád, jímž dospěl. Tento řád s ním od té doby sdílejí miliony protestantských věřících, Lutherův konkrétní spor s otcem tak podle Eriksona napájí samu podstatu protestantství: Bůh, Kristus, přestává být tak jako v katolickém náboženství pouhým následováníhodným vzorem, ale je zvnitřněn a v každém protestantském věřícím propříště přítomen. Není už pouze uctíván, ale dělí se s nicotným člověkem o utrpení. Luther se tím Eriksonovi stává myšlenkovým předchůdcem Kierkegaardovým i Freudovým, nachází v něm dokonce spojitost s pozdějším existencialismem.

Náboženství jako cesta k duševnímu zdraví: je paradoxní, že takovou knihu nenapsal teolog, ale psychoanalytik. Bylo by jistě zajímavé, kdyby stejnou metodou někdo zpracoval osobnost největšího českého heretika – mistra Jana Husa.

Pavel Kosatík

(Vyšlo v Mladé frontě Dnes 6. 11. 1996)

 

Share Button