Člověk hledá smysl – Úvod do logoterapie, tenká knížka o necelých devadesáti stránkách, je pokládána za klíčové a rozhodně nejčtenější dílo Viktora Emanuela Frankla, dosud žijícího vídeňského psychoanalytika (narozeného v roce 1905). Počet vydání ve světě se blíží stovce, množství výtisků deseti milionům a Vladimír Smékal, autor předmluvy k českému vydání v Psychoanalytickém nakladatelství J. Kocourek, tvrdí, že Franklovo opus magnum „je po Bibli nejpřekládanější knihou“. O co jde?

V první části knihy Frankl oživuje své prožitky z koncentračního tábora, ve druhé alespoň tezovitě objasňuje, co z těchto prožitků okleštěného lidství inspirovalo jeho učení o smyslu života a vznik jím založené terapeutické školy – logoterapie. (Svou metodu popsal v řadě titulů, včetně loni česky vydané Vůle ke smyslu.)

V knize Člověk hledá smysl se Frankl ve své evokaci života v táboře soustředil nikoli na hrůzné momenty, ale na „malé útrapy“, na cesty, jakými se všednodenní realita táborového života promítala do psychiky vězně. Zachycuje vývoj vězňova vnímání: při vstupu do tábora je naplněn dychtivým očekáváním, které může přesáhnout i hranici bludu – podobně se odsouzenec přiváděný před popravčí četu do poslední chvíle domnívá, že bude omilostněn. Frankl registruje své prožitky po příjezdu do Osvětimi: „Nikdo nemůže věřit, že mu bude odňato skutečně všechno.“ Očekávání je realitou záhy usvědčeno z omylu; důsledkem poznání, že tábor je „provizorioum bez termínu“, je stále hlubší rezignace provázená zvláštním, šibeničním humorem, dokonce prý i chorobně intenzivní zvědavostí – „zda vyváznu životem, či ne“. Člověk přestává vědomě prožívat svůj život a mění se v pozorovatele, bytost poníženou natolik, že sama od sebe neočekává zasahování do událostí. Líčí-li ztrátu životních měřítek, Frankl například vysvětluje, proč se osvětimští vězni už po pár dnech pobytu v táboře nebáli plynových komor: protože v nich viděli prostředek, jak se vyhnout tristní zkušenosti sebevraždy. Výsledkem totálního tlaku okolí, píše Frankl, je u většiny vnitřní odumření, ztráta citlivosti, redukce života na jeho nejprimitivnější formy. Člověk zbavený vůle a vědomí individuality nakonec není schopen vzít osud do svých rukou ani ve chvíli, kdy se dostane na svobodu – svět mimo tábor se stal neskutečným a vlastně zbytečným.

Z pozorování dvojího druhu lidí – jedněch, kteří se tlaku na svou osobnost poddali, a druhých, kteří dokázali vzdorovat – Frankl odvodil učení o tom, že „člověk může být silnějším než jeho vnitřní úděl“. Z úvah o smyslu života podnícených pobytem v koncentračním táboře později odvinul svůj koperníkovský obrat, který rozvinul v techniku logoterapie: „Vlastně nikdy nezáleží na tom, co očekáváme od života my, nýbrž co očekává život od nás.“ Učil, že klíčovým problémem individuální existence dospělého člověka je prožít a pochopit její smysl. A ten zůstává smyslem i tehdy, není-li jeho obsahem nic jiného než kruté utrpení – to si Frankl uvědomil a popsal v Osvětimi.

Pavel Kosatík

(Vyšlo v Mladé frontě Dnes 25. 2. 1995)