Tigrid, poprvé

Tigrid, poprvé
Tigrid, poprvé

Průvodce životem inteligentního muže ve dvacátém století.

První knižní životopis Pavla Tigrida vychází v roce desátého výročí jeho smrti. Je to příběh člověka, který se celý život vyjadřoval psaným slovem, byl však hlavně mužem činu. Člověk, považovaný komunisty před rokem 1989 za jejich největšího nepřítele, paradoxně svůj zápas s nimi nevedl z pozic antikomunismu: věřil, že zvítězí, pokud osloví ty inteligentnější z nich a získá je na svou stranu. Snažil se o to hlavně na stránkách časopisu Svědectví, který vydával od roku 1956, ale zdaleka nejen tam. Svůj boj s komunisty vedl často bez rukavic, stejně jako oni. Obracel se k veřejnosti, ale byl nucen pohybovat se i ve světě tajných služeb. Jak vzdoroval strachu? A jak vůbec unesl svou obrovskou odpovědnost? Kromě příběhu celoživotního bojovníka s totalitou kniha nabízí i odpověď na otázku: Jak žít dnes a vlastně kdykoliv, pokud se člověk rozhodne pro bytostně aktivní roli.

 

Autor: Pavel Kosatík

Žánr: Literatura naučná, biografie a memoáry
Rok vydání: 2013
Počet stran: 360
Nakladatelství: Mladá fronta
Vazba knihy: vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-204-2026-8


Knihu můžete zakoupit například
zde >>>

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Jak přežít studenou válku
Vyústění maďarského povstání znamenalo šok i pro realisty Tigridova typu: ani on nepočítal s tím, že až jednou lidé za železnou oponou povstanou proti svým utlačovatelům, demokracie zůstanou nečinné. Věděl, že v mezinárodních vztazích se ne vždy děje, co je správné, ale často prostě to, co žádnou ze zainteresovaných stran moc nebolí. Když se však přesně to přihodilo Spojeným státům během maďarského podzimu 1956, byl Tigrid výsledkem zdrcen.
Zvenčí se to nepovede. Nešlo by to tedy zevnitř? Nelze-li s komunisty válčit, protože by tím zanikl celý svět, nelze zapůsobit na mysli nejosvícenějších z nich, aby k tomu, že konflikt nemá smysl, došli sami? Západ si už minimálně osm let opakuje mantru „na naší straně je pravda, zatímco komunisté lžou – máme tedy právo na vítězství nad nimi“, aniž se tím ovšem toto vítězství přiblížilo byť o milimetr. Nešlo by je tedy přiblížit například vytvořením páté kolony přímo v jejich řadách?
Nejsou všichni stejní. Převzetím legitimace jejich strany se z nich nestaly klony jedné a té samé myšlenky. Byli lidmi už předtím a zůstali jimi i nadále, byť pod vlivem šílené ideologie, kterou si nechali vpustit do hlav, takže je s nimi tak těžká řeč, jako nikdy s nikým nebyla. Avšak nemá smysl fetišizovat strach z nich antikomunistickou představou, že jsou jen ztělesněním zla. Naděje světa spočívá v tom, že někteří z nich nejsou. Je tedy povinností demokratů usilovat o domluvu s každým komunistou, který je této domluvy schopen. Rezignovat na domluvu by znamenalo vydat svět na pospas nové válce.

Autorem gradualistické koncepce, tedy učení o tom, že změny v komunistickém bloku lze očekávat i přivolávat postupně, nebyl Tigrid sám, vznikla současně na několika místech. Pokud bylo její autorství někomu připisováno častěji než jiným, pak asi Poláku Juliuszi Mieroszewskému, redaktoru polského exilového časopisu Kultura, vydávanému v Paříži Jerzym Giedroycem. Mierozsewski si budoucí vítězství nad komunismem představoval jako postupné přecházení stále většího počtu inteligentních komunistů na stranu demokracie: členové strany budou sami sebe pozvolně reformovat tak dlouho, až se z nich nakonec vyvinou demokraté.
Tigrid tuto představu přijal. I jako životní praktik věřil v mravní převahu demokracie nad totalitou. Zároveň kolem sebe viděl, že totalita vede a vyhrává řadu svých zápasů s demokracií bez toho, aby se nějakými mravy zatěžovala. Přistoupit na tento druh zápasu by byla cesta do pekla – ale vnutit totalitě vlastní způsob boje, soutěž v myšlenkách, to bylo něco jiného.
Přítel a redakční kolega Jiří Kovtun to později popsal ve Svědectví trochu idealisticky: „Soustavným a neúnavným úsilím přesvědčit co nejvíce lidí – a hlavně ty, kteří stojí na straně moci –, že postavit se na stranu původní bezbranné a nevinné slušnosti se lépe srovná s jejich svědomím a také lépe zaručuje společenské a nakonec i hospodářské soužití.“ Tigrid by to možná vyjádřil jinak. Ale ať už byl či nebyl ochoten věřit v  morální pravidla, podstata gradualistické koncepce byla v každém případě stejná: ti doma nemohou jenom čekat na pomoc zvenčí, ale musí se zachránit z velké části sami.
Podobně to ve stejné době vysvětloval Tigridův guru George Kennan v eseji s názvem O východoevropskou neutralitu, který vyšel v prvním čísle Svědectví. Kennan se v něm pokusil pojednat nové americké priority vůči zemím východního bloku – a naznačil, že by se Amerika měla začít chovat jinak k představitelům evropských exilů, které dosud finančně podporuje, aniž od nich vlastně žádá uskutečňování reálné politiky vůči domovu. Pokud Amerika v exulantech jenom podporuje víru, že se jednou vrátí domů a navážou tam, kde před deseti či dvaceti lety přestali, neprospívá tím ani sobě, ani jim. „Ať už se nám to líbí nebo ne, postupný vývoj těchto komunistických režimů ve směru k větší nezávislosti a k větší odpovědnosti k vlastnímu veřejnému mínění je to nejlepší, co můžeme očekávat v nejbližší vývojové fázi v této oblasti.“
Nadějí Ameriky hlavně je, že tyto režimy v sobě objeví sílu postavit se situaci samy. Západ jim může pomoci svou podporou – nikoli v revoltě vůči Východu, ale v tom, že se budou chovat snesitelně pro Východ i Západ. Jako příklad takové země uvedl Kennan Švédsko, které nevstoupilo do NATO, ačkoliv by tím ze svého hlediska bezpečnostně získalo, nebo Švýcarsko, které setrvává ve své tradiční neutralitě, případně Rakousko, které neutralitu přijalo v roce 1955 – nebo konečně Jugoslávie, která si nezávislost na Sovětském svazu dokázala udržet dokonce i jako komunistická země. Takovým pro obě velmoci přijatelným státem by se podle Kennana mohlo v budoucnosti stát i příští (sjednocené) Německo: Kennan věřil, že sovětský pocit ohrožení, daný vstupem Západního Německa do NATO v roce 1955, by se mohl časem zas otupit.
Nebyl to oportunismus. Kennan chtěl, aby představitelé evropských národů přijali víc odpovědnosti za svůj osud a nespoléhali jenom na pomoc zvenčí, tak jak to v dvacátém století několikrát zopakovali Čechoslováci. „My Američané bychom si měli přát,“ psal Kennan, „aby nám ve vzájemných vztazích spřátelené národy slíbily – ne že nás v případě vojny budou bránit, ale že na nejširší bázi budou hájit své ideové a jiné zájmy a že budou tvrdě odrážet jakýkoli nepřípustný tlak – ať už by přišel odkudkoli – za války, anebo v míru.“ Ať se dostatečně postarají sami o sebe, tak jak to státům a národům náleží – lépe už věci světového míru prospět nemohou, psal Kennan.
Ať se doma proberou. Pochopit tuto myšlenku v praktickém zápasu bylo obtížnější než pohrávat si s ní jako s duchaplnou teorií. Zpočátku se jevila jako nadbíhání komunistům vlastně všem: Tigridovým přátelům i nepřátelům v New Yorku podobně jako lidem doma v Praze, včetně pracovníků tajné bezpečnosti, kteří se o jeho mínění v té době stále živě zajímali. Na podzim 1956 si tam pořád nevěděli rady, jak si tuto novou Tigridovu rétoriku vysvětlit.
Věděli, že chystá časopis, netajil se tím před nikým. Přípravy mu zabraly tolik času, že od léta musel kvůli tomu omezit své zaměstnanecké aktivity v Café Savarin na Wall Streetu. Aby rodinnému rozpočtu vrátil, co mu tím bral, začal o víkendech obsluhovat hosty v podniku na pláži Silver Beach na Long Islandu. Kolegou a společníkem mu při tom byl přítel Jiří Kárnet a výhodou bylo, že se tam spolu s nimi mohly na pláži slunit i jejich rodiny; byly to pro ně vlastně jakési krátké dovolené.
(Pokračování)

Share Button