Adlerův úvod do individuální psychologie poněkud zastaral

Alfred Adler: Porozumění životu
Alfred Adler: Porozumění životu

Psychoanalytik Alfred Adler patřil na počátku století ve Vídni k první generaci Freudových žáků, z nichž většina Freuda později opustila, aby vytvořili vlastní školy a směry, inspirované Freudovými objevy, avšak stavící se ve vztahu k Freudovi do méně ortodoxní pozice. V Adlerově případě se tak stalo v roce 1911, kdy tento vědec svá studia fyzické méněcennosti a způsobů její kompenzace rozvinul do učení o komplexu méněcennosti v lidské psychice. Svému učení dal název individuální psychologie, aby tak zdůraznil své – jak věřil – nedogmatické chápání každého jednotlivého pacientova osudu. Vnímal život indiviuda jako celek, který je však předurčen zážitky z raného dětství; ve své praxi se tedy věnoval hlavně analýzám dětských pacientů a později různým sociálním aspektům duševního života.

Po roce 1989 u nás Adlerovy knižní práce vycházely především v nakladatelství Práh, v překladech Zbyňka Vybírala: byly to tituly Umění rozumět, Psychologie dětí a Smysl života. V prvních dvou případech se jednalo o sbírky podrobně komentovaných kazuistik (což byla Adlerova oblíbená metoda psaní), v třetím šlo o syntetičtější práci o psychologii dětí. To je případ také nově vydané Adlerovy práce, která v nakladatelství Aurora (v překladu Štěpána Kovaříka) dostala název Porozumění životu.

V podstatě se jedná o záznamy Adlerových přednášek, představující jakousi základní sumu informací o individuální psychologii – a podané navíc “adlerovsky” přístupným stylem, takže jim bez problémů porozumí běžný čtenář, třeba rodič, jehož dítě se začíná projevovat jako problémové. (Adler pojal přednášky i jako propagaci své metody.) Tak jako se každý orgán v lidském těle rozvíjí podle cíle, který je v něm zaprogramován předem, má svůj “cíl” i lidská psychika, píše Adler: každý jednotlivý člověk se rozvíjí podle zadání, které je však v prvních letech života formováno i vnějšími podmínkami, zejména klimatem v rodině. Poté, co se někdy mezi čtvrtým a pátým rokem věku individuální cíl (Adler ho nazývá prototypem) ustaví, chová se člověk v zásadě celý život na základě této šablony a vytvoří si svůj specifický “životní styl”. Na kvalitě prototypu záleží kvalita dospělého života. Lidský život je tedy pro zkušeného terapeuta předvídatelný, tvrdí Adler, a zároveň zpětně analyzovatelný, umožňuje odkrýt veškeré zdroje případných komplexů a traumat. Adler se zabývá hlavně způsoby, jak komplex méněcennosti (případně jeho rub – komplex nadřazenosti) odstranit, vymanit člověka z izolace a posílit v něm pocit sounáležitosti s ostatními tak, aby byl člověk užitečným.

Z naznačeného je zřejmé, že mnohé věci si Adler představoval trochu jednoduše a že ve svém pátrání po skrytých komplexech a jim odpovídajících terapeutických metodách postupoval poněkud razantně. V jeho knize není málo kategorických soudů ani expresivních výrazů: Adler si byl například jist, že všichni zločinci bez výjimky žijí v sebestředném světě, kam mimo jiné ani odvaha nemá přístup, a jsou tedy bez výjimky zbabělci. Kéž by to bylo tak prosté… Vůbec je zvláštní, jak často Adler používá slovo “zbabělec” (nebo je to snad chyba překladu?). Poměrná kategoričnost knihy se dá zřejmě vysvětlit tím, že jde o práci vzniklou v počátcích psychoanalýzy, kdy i její zakladatelé občas přeceňovali její možnosti. Bylo by dobré číst tuto knihu s vědomím, že se jedná spíše o historický dokument.

Pavel Kosatík

(Vyšlo v Nových knihách č. 5/2000)

Share Button